Půvad Vánoc
Ačkoli se kořeny Vánoc hledají v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu (např. svátky mrtvých či Saturnáliích v antickém Římě), tato hypotéza pochází teprve z 18. století. Literární prameny naproti tomu prokazují, že křesťané spojovali datum narození Krista mnohem dříve, než císař Aurelianus ustanovil na tento den svátek zrození nepřemožitelného slunce (natalis solis invicti). Tato teorie se zakládá na propojení názvu svátku s raně křesťanskou christologickou exegezí verše proroka Malachiáše[3], který obsahuje proroctví o Mesiáši, v němž "vzejde slunce spravedlnosti". Teorie však opomíná skutečnost, že mezi pojmy "slunce spravedlnosti" a "nepřemožitelné slunce" neexistuje shoda. Krom toho máme dosvědčen tento titul přiřčený Kristu ve spisku De Pascha computus, který se dochoval mezi díly kartáginského biskupa Cypriána z roku 243.[4].
Již jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století připisovaný Hippolytovi označuje jako datum Kristova narození "středu 25. prosince"[5] Totéž datum uvádí ve svém díle Chronografiai z roku 221 římský historik Sextus Iulius Africanus a již zmiňovaný spis De Pascha computus. Z dalších indicií lze usuzovat, že v mnoha částech římské říše křesťané slavili Kristovo narození již před Konstantinem: slaví-li společně Vánoce donatisté i katolíci v severní Africe, lze se domnívat, že se zde Kristovo narození slavilo již před schismatem obou stran, k němuž došlo po roce 311.
Datum 25. prosince coby den narození Krista má zřejmě svůj původ v oslavě Velikonoc, a to prostým výpočtem. Například spis De solsticiis et aequinocibus z poloviny 4. století klade totiž klade datum Velikonoc k 25. březnu, a toto datum ztotožňuje s datem Kristova vtělení, tedy početí.[6] Prostým připočítáním devíti měsíců se pak dostáváme k datu 25. prosince. Této teorii vzniku odpovídá i analogické vysvětlení, běžnější na křesťanském Východě, které takto váže 6. duben a 6. leden, kdy křesťané slaví svátek Epifanie čili Zjevení Páně.[7]
Prvním dokumentem, který pak dosvědčuje přímo slavení Vánoc je slavný Filokalův Chronograf z roku 354, když uvádí narození Krista mezi oslavami mučedníků římské církve v tzv. Depositio martyrum.[8] Kvůli jisté nepravidelnosti v seznamu úmrtí papežů v témže kalendáři pak můžeme datovat toto svědectví do
Chronologický přehled
V českém i evropském gotickém umění byly Vánoční události zpravidla zobrazovány jako součást christologických cyklů. Příkladem je například Vyšebrodský cyklus od Mistra vyšebrodského oltáře. Narození Krista v tomto cyklu obsahuje množství vedlejších ikonografických motivů, což je pro gotické umění obvyklé. Marie zde mj. líbá malého Ježíše jako poukaz na paradoxní situaci, že ji katolická teologie chápe nejen jako Kristovu matku, ale i jako symbol církve tj. nevěstu Kristovu. V popředí výjevu je zobrazen donátor a také nezvyklý apokryfní motiv lázně.
Od druhé poloviny 14. století se často pod vlivem sílícího dobového důrazu na Krista objevuje motiv Adorace Krista, kdy se Marie malému Ježíši klaní. Příkladem je Adorace z Hluboké od Mistra třeboňského oltáře.
Na obraze Klanění tří králů od Giotta di Bondone z let 1304-6 se poprvé objevuje od té doby obvyklé zobrazení betlémské hvězdy jako komety.[16]
V pozdní gotice a rané renesanci jsou často spojovány motivy klanění pastýřů a příjezdu tří králů. Výjevy mívají mnohafigurový kompars, bohatě a podrobně zobrazenou krajinu. Příkladem je nedokončené Klanění tří králů od Leonarda da Vinci. Na obrazech z této doby se také často objevují klečící donátoři. Na klanění tří králů mívají dokonce někdy podobu některého z králů.[15]
Vrcholně renesanční a především barokní zobrazení směřují opět k intimitě a to i na obrazech s mnoha postavami, jako na Klanění tří králů ze Smiřic od Petra Brandla.
V pobarokním sekularizujícím se prostředí se zobrazení Vánočních událostí přesouvá do sentimentální polohy lidového umění, například vyřezávaných betlémů, obsahujících často i stovky figurek, zobrazení řady periferních a zcela anachronických motivů, dějů. Výjimkou přitom nejsou pohyblivé betlémy především z konce 19. století.
Ve „vysokém“ umění se objevují spíše výjimečně. V 19. století například v díle nazarénů, ve 20. století pak v tvorbě některých katolicky orientovaných tvůrců, v Čechách například Bohuslava Reynka
honlafiklnj kjiu
(hobn fkcnlvqjšhb khagdfvb k, v, 27. 11. 2013 15:57)